2010-12-23

Maras v Havířově

Po delší době mám zase o čem psát na blog. Paráda, že? Pěkně si to "naťukám" propiskou do bloku a potom to přepíšu na počítači. Jak krásně staromódní. Už jsem myslela, že jsem zapomněla psací písmo... A to je konec intra.

Nedávno jsem jela navštívit Martina Sadového do Havířova. Plán byl jasný: porazit ho v kulečníku. Což jsem dokázala, jak v billiardu, tak v karambolu. Ale druhý zmíněný hrál poprvé, takže tam mě výhra až tak netěšila. Potom jsme se přesunuli do jiné hospody a cestou jsme ochutnali výbornou mandlovou medovinu, jenž byla prvním Martinovým alkoholickým nápojem toho dne, předtím mu totiž, chudince, nechtěli nalít pivo. Za rok už tohle nebude muset řešit, naštěstí :) Ještě dodám, že i po mně chtěla slečna servírka občanku... 7 let po osmnáctinách. Cítila jsem se i trochu poctěna. 

Ve druhé hospodě bylo veseleji. U jednoho stolu seděla banda opilých frafírků. Jeden se odvážil přijít, aby mi mohl říct, že se mu líbím. Dost troufalé, když viděl, že u stolu nesedím sama. Budiž. Jen, co odešel, napadlo nás s Martinem, že jsme se ho mohli zeptat, jaký používá operační systém. Říkáte si, jakou to má souvislost? Žádnou :) Za chvíli jsme u stolu měli dalšího blba od toho stejného elitního stolu. Matně si vzpomínám, proč vůbec přilezl. Myslím, že se omlouval za předchozího kolegu. Tentokrát jsem využila příležitosti, abych se zeptala, jaký má OS. Martin se začal válet smíchy. Z kluka vylezlo, že má windows. Následovala tedy moje tradiční otázka: "A znáš linux?" Neznal, takže jsem se ochotně pustila do vysvětlování, co že to je a jaké to má výhody oproti windowsu. Všechno mi podezřele hltal, a nakonec řekl, že ho to zaujalo a že si o tom něco zjistí sám. Bod pro mě :) Tak jsem mu na papír napsala mail, s tím, že se na mě může obrátit s případnými dotazy. Chtěl i číslo, ale to jsem mu řekla, že nepotřebuje, když má přece můj mail! (nevsadili se ti trotli náhodou, kdo ze mě vytáhne číslo? - pozn. red.)

Teď přeskočím pár hodin a dostanu se k tomu, co mě za ten den nejvíce dožralo. Jdu pěšky přes celý Havířov, spěchám na vlak. V dost velké mlze (nebo to byl smog? nevím, ale k mlze se přece nečuchá) jsem tam nakonec záhadně dorazila, což bylo skvělé, neboť jsem nemusela ani zapínat Google Latitude. K mému překvapení byly hlavní dveře ale zavřené. Nevím, který idiot vymyslel, že se nádraží bude v noci zamykat, ale zasloužil by! Po asi pěti minutách zápasení s dveřmi, ano, myslela jsem si, že se mi je podaří otevřít, si mě konečně všimli a laskavě me vpustili dovnitř. Měli štěstí, že mi ten vlak jel až za 15 minut. Koupím si lístek a jdu na 2. nástupiště. Čekám a nic. Za chvíli už má vlak ale odjet... Všimnu si, že na 1. nástupišti stojí vlak. Jen tak z prdele se jdu zeptat drážního zaměstnance, kam ten vlak jakože jede. No, samozřejmě to byl ten můj! Pán mi vysvětlil, že to je normální, že vlaky jezdí z jiného nástupiště, než avizuje světelná tabule. Stíhám ještě nastoupit a jsem ráda, že z té jejich nádražní pakárny odjíždím. Ještě mě čeká hodinka na Svinově a hurá domů se vyspat.

- vtipná věta na závěr -

 

Volím Svobodné